Víc jak týden jsem tu nebyla a jen zírám, co všechno se u vás událo. Co všechno jste prožili, jaké krásné věci vyrobili a s potěšením konstatuji, že to všude dopadlo víceméně podle očekávání, tedy bez výrazných katastrof. Což já osobně považuji za obrovský úspěch.
Bývaly totiž roky, kdy se u nás žádné větší svátky, vánoce a velikonoce nevyjímaje, neobešly bez katastrof různých formátů. Ať už to byl zánět středního ucha, či kostrč naražená při bruslení vyžadující rentgen celé páteře na chirurgii v nejbližší nemocnici, anebo ruka probodnutá nožem při pokusu o inovaci při čištění kapra (stažení kůže včetně šupin, jako by staré dobré oškrábání, které pekelně zaprasí celou kuchyň i nejbližší okolí, nebylo dost dobré).
Letos se nekonalo nic z výše uvedeného, ba jsme ani nepodpálili štědrovečerní tabuli svíčkami, nebodli si rybí kost do krku ani se nepokusili utopit ve štědrovečerním přípitku.
V sobotu před Štědrým dnem u nás napadly kupy sněhu. Letošní vánoce jsme trávili na chatě u manžovy maminky a sestry, takže jsme se stihli přesunout v pátek před tím sněhovým přívalem tak akorát.
Všechno bylo nádherně bílé a i nevzhledné kouty zahrady dostaly romantický nádech. Krmítka naplněná po okraj byla obsypaná hladovými ptáčky, které se o svůj díl občas museli poprat s drzými veverkami, se kterými se v posledních letech snad roztrhl pytel. U nás máme převážně černé s bílými náprsenkami, vypadají roztomile, ale ofouklé jsou tedy děsně :o).
Manža si pod kůlnu schoval pytel se starými ořechy, že je odnese do lesa do krmelce; veveruchám trvalo sotva pár vteřin, než se do něj vloupaly a začaly si ořechy schovávat do všech větších závějí po celé zahradě. To bude legrace, až se na jaře bude sekat první tráva!
Miluju zasněženou přírodu; moc mě baví courat se po zasněžených cestách, namáhavě se brodit těžkým sněhem a při odpočinku koukat vzhůru na větve stromů, kterým jakoby se sníh snažil vynahradit opadané listí. No není to nádhera? Já myslím, že větší snad ani není.
V noci na Štědrý den se vyjasnilo a ráno bylo mrazivé, ale s o to krásnějším východem slunce. Škoda, že mi výhled na něj cloní staré stromy. Ale i přes ně to mělo své kouzlo.
Během dne se ale zatáhlo a začalo pršet. Sníh se začal měnit na nebezpečně klouzavou břečku, která se postupně měnila v neuvěřitelné potoky vody. Ve sklepě jsme rázem měli malé jezírko, drenáž pod domem to nějak nezvládla.
Zbytky sněhu na zahradě brzy odkryly až překvapivě zelenou trávu (u nás tedy moc ne, většina zahrady je na skále, s minimem hlíny, takže travička rychle schne a rezaví). Teploty se začaly šplhat k deseti stupňům nad nulou (no potěš!) a já uvažovala, jestli si nemám skočit do skříně pro plavky místo pro brusle (pod chalupou máme malý rybníček, na kterém rok co rok v zimě bruslíme).
Malá Meluzínka nemohla dospat a sotva vyletěla z pyžama, už na sebe navlíkala bundu a vyteplené holínky, sypala si do misky semínka a suché pečivo a vyrážela ke krmítkům nadělit ptáčkům i těm vydrzlým veverám.
Sněhuláček strážníček. Švagrová ho objevila v jednom zapadlém květinářství v městečku kousek od chalupy, krčil se tam v koutečku samojediný. Už se nekrčí, už hlídá zahradu a její zimní spánek.
A přišel večer a s ním štědrovečerní večeře. V tomto směru jsme staré konzervy, žádné převratné změny ani vyladěné menu. Klasika s rybí polévkou, bramborovým salátem a v trojobalu smaženým kapříkem. Nádherný nový bílý damaškový ubrus (si nedovedete představit, jakou fušku dalo ho sehnat, chtěli jsme bez vzoru a skoro jako bychom chtěli modré z nebe a kus pána boha k tomu) okřtil manža dětským šampusem pro děti na přípitek ještě před tím, než jsme vůbec zasedli ke stolu. No, asi by to bez toho nebylo ono, že :o).
Vlastní rozbalování dárků probíhalo ve znamení zuřivého trhání a házení papírů všemi směry (za tímto účelem již léta kupujeme ten nejlevnější papír, protože NIKDY nepřežije). Expertem na tento způsob rozbalování se stala naše malá Meluzína, která ho postupem času (trénujíc o svých svátcích a narozeninách i o svátcích a narozeninách všemožného příbuzenstva) vybrousila k dokonalosti. Babička prý sbírala kousky papíru po pokoji ještě na Štěpána.
Po rozbalení všech dárečků a stém výkřiku "Jůůů" a "Jéééé" jsme si odlili něco olova do starého smaltovaného lavoru, pokusili se poznat, co že jsme to vlastně odlili (větší srandu jsem dlouho nezažila, normálně jsme při tom brečeli smíchy), do skořápek od ořechů posadili malé svíčky a pustili je po hladině.
A pokud lodičky nelhaly, tak máme štěstí: jako rodina bychom měli minimálně celý příští rok zůstat pospolu. Jen tulačka švagrová se prý vydá na chvíli do světa. Ale nakonec se k nám zase vrátí.
Kdyby tak celý rok probíhal ve stejné pohodě, jako u nás proběhly vánoční svátky! Byla bych nejspokojenější člověk na světě.
A jak bylo u vás?
Krásný konec roku a co nejšťastnější vykročení do toho nového přeje vaše
.jpg)
.jpg)
