Tento týden oslaví naše malá princeznička už čtvrté narozeniny. A já mám nějak stále pocit, že to přece není tak dávno, co se narodila... tipla bych to tak někdy vloni... a oni už jsou to čtyři roky.
Nic mi tak rychle neuteklo jako ty tři roky mateřské. A možná ještě ten poslední rok, co už jsem zase v práci. Za ten rok se toho tolik seběhlo...
Ale tomu se dnes věnovat nechci. To by bylo na mooooc dlouho...
Jak už to tak bývá, malé dítě mívá většinou tolik oslav, kolik je babiček, dědečků, případně tatínků a maminek. No, v dnešní době téměř padesátiprocentní rozvodovosti to bohužel není nic divného, má-li jeden předškoláček k vlastní mamince a tatínkovi ještě jeden pár "rodičů" navíc.
Naše princeznička má sice "jen" původní rodičovský pár, zato babičky a dědečka (bohužel už jen jednoho), kteří chtějí také slavit. A pokud možno, každý zvlášť.
Letos jsme to omezili "pouze" na tři oslavy. Vzhledem k tomu, že manža oslavil v neděli čtyřicátiny, to byla docela fuška. Nicméně nás stejně ještě čeká jedna pořádná oslava, hlavně pro kamarády a ostatní rodinné dospěláky. Ale to až bude venku tepleji, abychom nedostali zánět ledvin, až se budem opilí válet po mezích...
Naší malou princezničku všichni velmi milují, ikdyž je to ďáblík s andělskou tvářičkou a občas by zasloužila vystřelit do kosmu bez zpáteční letenky. Narozeninové dárečky nám tedy, jako obvykle, opět přerostly přes hlavu... kromě hromady hraček, o které naprosto netuším, kam jí dáme, se jí sešla také téměř kompletní nová letní garderoba... o které ovšem také netuším, kam jí dáme.
A samozřejmě co oslava, to dort... už se mi o nich začalo i zdát... u jedné babičky jsme dělali krtkův jahodový s banánem, mimichodem vynikající záležitost! A u druhé babičky zase nepečený tvarohový s piškotky v rumu a s broskvičkami... naštěstí nebyl tak sladký jako ten krktův, který je až po strop našlapaný šlehačkou. I tak jsem ale naslazená do zásoby, aspoň na půl roku. Do synových zářijových narozenin. Ačkoliv, ty už jsou za pět měsíců...
Víkend jsme strávili na oslavě u našich, v domečku s krásnou zahradou v jižním cípu Prahy. Ikdyž už tam léta nebydlím, pořád o zahrádce říkám "naše". To se už asi nezmění.
Opět mi to nedalo, abych nevytáhla foťák a při snaze "vychodit" ze sebe tu sladkou dortovou nálož neulovila pár snímků. Tak se pojďte po té naší padesátileté dámě projít se mnou...
Ač záhonkové růžičky teprve poupata nasazují, keříčková planá růžička už týden kvete jako o závod. Rozvitých je zatím jen pár kvítků, ale poupátek má nepočítaně. Inu, o co se člověk nejméně stará, to bývá většinou nejkrásnější.
Maminka už roky pěstuje ibišky. Je to její zamilovaná rostlinka. Po třech zmrlých je vždycky ostříhá "na kost", jak já říkám, a vyhodí je ven, do staré žulové vany, kde se letní až do konce září, občas i do poloviny října, dokud nepřijdou ranní mrazíky. Jak můžete vidět, velmi jim to tam svědčí. Je to na východní straně, takže sluníčko jen asi do jedenácti hodin. A to oni milují. Mamince se každoročně odvděčují spoustu poupat a následně spoustu nádherných květů.
Před pár lety si s taťkou pořídili i venkovní ibišek, nádherně fialovo bíle kvetoucí keř. Na jižní straně se mu výborně daří. Letos ale chudák čelí náletu mšic, které se v tom suchém počasí odmítají nechat zlikvidovat sebejedovatějším postřikem. Tatínek už to dal k ledu, aby prý těmi postřiky dřív nezlikvidoval ibišek než mšice.
Na okraji vany se snaží nenechat zahanbit asparágus. Už je to taky stařík, maminka ho kdysi pokusně zastrčila do květníku poté, co ho jako jedinou stále zelenou větvičku vytáhla z jinak už uvadlé kytice k narozeninám. A ten nezmar se chytil. Každý rok sice opadá a "zaleze" zpátky do květníku, až to vypadá, že to definitivně zabalil, ale na jaře zase vyletí a zelená se jak divý. A letos opět nezklamal, nasazuje spoustu nových výhonů. Snad mu to vydrží.
Stará známá vistárka se má rovněž čile k světu, kvítky, které pilně opylovali bohužel pouze čmeláci (včeličku u nás skoro nevidět), už opadaly a jejich místo "zabraly" maličké lusky. V parném létě, když uzrají, tak na sluníčku praskají a semena z nich nám lítají až deset metrů daleko do oken obýváku a ložnice. Řeknu vám, někdy je to pořádná palba.
Tatínek se letos po dlouhé době opět pokouší o jahůdky. Kdysi nám na zahradě dost dobře šly, ale pak se to zlomilo a kromě mohutně zeleného záhonu jsme o kvítek či následně červenou jahůdku nezavadili. Tak místo jahodiště přišla tráva. Letos u nás dostávají druhou šanci a zatím, zdá se, jí nehodlají promarnit. No, uvidíme...
Kdo znáte hortenzie, víte, že jejich pěstování je kapitola sama pro sebe. Ty pppotvůrky pppodivné vykvétají pouze na dvou- a víceletých výhonech. To ovšem mému tatínkovi, který vždy brzy zjara pobíhá po zahradě s obrovskými zahradnickými nůžkami a nemilosrdně zastřihuje všechno, co se mu zdá přebytečné, nevysvětlíte. No, tak letos asi nic, milé hortenzie... snad to váš pěstitel napřesrok pochopí...
Mými asi nejoblíbenějšími kytičkami v naší zahrádce jsou tyhle. Šuškardy. Neuvěřitelné letničky. V létě se na ně slétává pestrá hmyzí paleta: různé druhy motýlů, čmeláci, včeličky, dokonce i sršně si na nich pochutnávají! Mimochodem, sršně: seděli jsme s taťkou pod slunečníkem, když vtom jako když okolo nás proletí tryskáč. Očuchávala nás nádherná sršeň. Nejdřív jsem vykulila oči a zatajila dech: herdek, jde mě bodnout a pak sežrat! Ale taťka na to: klid, ta se tě bojí víc než ty jí. A krom toho, není primárně útočná jako například vosy.
Za chvíli si sedla ke kapičce vylitého piva a začala si pochutnávat. A já měla možnost si jí pořádně prohlédnout. Když si odmyslíte ten strach, který tento majestátní hmyz vyvolává (osobně myslím, že neprávem, protože za každé jejich bodnutí si můžeme povětšinou sami), je to vážně nádherný kus. Díky své velikosti vidíte podrobně každý její detail. Bohužel, než jsem stačila tasit foťák, sršeň dozunkla pivo a vyrazila o dům dál. Škoda, byl by to parádní snímek.
U grilovacího koutku se "krčí" tento nádherný převislý polokeř. Kovová podpěra, která ho jistí ve vzpřímené pozici, už dávno zarostla do kmínku. Bohužel naprosto ani netuším jméno této nádhery. Pokud ho někdo víte, budu moc vděčná za jeho název. Stačí do komentáře. Díky předem.
Jablíčka... kdysi zabírala tři čtvrtě zahrady. Děda, tatínkův otec, byl jejich velký milovník a pěstitel. Měli jsme na zahradě snad zástupce každého druhu, kterému se u nás daří: Čistecká lahůdková, James Grieve, Spartan, Golden Delicious, Red Delicious a spoustu dalších, která ani neznám jménem... Děda se jim opravdu věnoval, za těch padesát let se mu je podařilo napěstovat do úžasných hustých řad.
Bohužel, spousta jich začala odcházet s ním. A tak když děda před několika lety zemřel, musel je taťka trošku projednotit. Ale těch pár, které ještě zbývají, se snaží. Vypadá to, že letos nám zase nějaká darují. Není nad české jablíčko, utržené rovnou ze stromu na vlastní zahradě a zbaštěné nemyté...
Rybíz i angrešt letos také nezůstávají pozadu... ikdyž rybízkovi se trošku, trošku víc vlní listy (zas ty mšice mizerný) a u angreštu se bojím, aby na něj zas vzduchem nepřilétlo nějaké to padlí... zatím to vypadá nadějně, všechny keříky bílého, černého i červeného rybízu a tmavého angreštu jsou obsypané pomalu zrajícími bobulkami.
Hmmmm, bylinky... letitá bylinkářka se v mamince nezapře. Už téměř bez jakékoliv její snahy jí každý rok ze záhonků vyráží trsy máty, šalvěje, meduňky... už se těším, až si je namačkám a přidám do minerálky s citronem... s ledem je to v létě nepřekonatelná osvěžující mňamka!
Neřád bezinka... léta se táta snaží zlikvidovat nebo aspoň umravnit... bez výsledku. Ořezaná na kořen a "posilněná" modrou skalicí stejně zase vždycky vyrazí a rozroste se jak nadopovaná růstovým hormonem. A léta taťka oddaluje příšernou práci jí vykopat kompletně i s kořeny. Letos už se tomu asi nevyhne, bezinka je díky mšicím doslova černá. A těžce nehezká...
S modrou skalicí máme vůbec u nás v rodině potíže. Taťka s bráchou se s její pomocí pokusili zlikvidovat už několikero nechtěných dřevin. Zatím bez valného úspěchu. Ač jí do kýžené dřeviny nalili litry, zafungovala vždy spíš jako hnojivo. Dřevina po ní vyrazila s ještě větší razancí a chutí předvést nám, že ONA to tedy zabalit rozhodně nehodlá...
A tohle je moje nejoblíbenější jedlá rostlinka v maminčině zahrádce... no, rostlinka... už má potvora tři metry v průměru a to ještě ani pořádně nezačala...
Rebarbora... miluju maminčin nakyslý rebarborový koláč s drobenkou... ještě teplý a křupavý první den... a krásně mokrý a vláčný druhý den... dalších dnů se už koláč obvykle nedožije.
Všechno to kvete a sílí, sílí a kvete a já zjišťuju, že u značné části rostlin jsem nějak na štíru s jejich názvy... buď jsme po zakoupení ztratili cedulky, nebo si kytičky samy přiletěly neznámo odkud. Ale nijak extra nám to nevadí. Jsme rádi, že to všechno prospívá, kvete a dělá nám radost. A to přece v zahrádce jde především...
Tahle komínová krytka je ještě stará poctivá práce... sotva jí oběma rukama uzvednu. Jelikož naše komíny už dávno nemají tento průměr a krytka by do nich zahučela, jen by to fiklo, zdobí roh záhonu a zakrývá horní ostrou hranu tyče, na které sedí. A zdá se, že to vypadá i docela pěkně. Za ty roky, co tam sedí, už se se záhonkem pěkně zžila.
Zdá se, že letos ochutnáme i něco modrého portugalu, který kupodivu nezmrzl. Ovšem pouze za předpokladu, že bude dostatek sluníčka, deště atd. atd. atd. Vloni stál za bačkoru, byl mrňavý, plný pecek a kyselý jak šťovík...
Prababička s pradědou kdysi mívali povoznictví... po jeho zrušení v roce 1948 jim zůstalo spousta krásného "harampádí", ako například tento ručně tesaný kamenný žlab. Taťka v něm vyrobil minizáhonek a kromě kytiček ho "osázel" i oblázky dovlečenými až z Berounky. Docela paráda, co myslíte?
A pár zákoutí beze slov...
Na východním okně se nádherně rozrostla fialová surfinka. Letos se opravdu moc snaží, budeme doufat, že jí neutlučou kroupy něbo nějaká podobná živelná pohroma... třeba moje dcera...
Ještě vám musím představit jednoho fešáka... je téměř stejně starý jako můj taťka... šedesát let... vyšší než dvoupatrový dům a jeho koruna má v průměru víc než třicet metrů... vlašský ořešák.
Díky své velikosti se stal nekorunovaným králem v naší ulici a nejbližším okolí. V létě jeho těžké větve sahají přes plot až k zemi a poskytují příjemný chládek a stín. V jeho koruně už bylo odchováno nepočítaně generací místního ptactva: holubi doubňáci, hrdličky, kosi, strnadi, špačci...
Ze jeho velikostí stojí podzemní prameny, na kterých stojí. Nebýt jeho, tak už nám domeček asi uplaval...
Ořešáček nikdy nezklame... i v těch nejkrutějších mrazech nám vždycky schová nějaký ten oříšek. A my mu za to moc děkujeme. Máme ho rádi. Prababička už ho chtěla několikrát porazit. Ale my ho nedáme. Je obrovský, listí z něj odvážíme na podzim v padesáti pytlích do sběrného dvora, ale je náš.
Jelikož nám počasí víc než přálo, musel se večer vytáhnout gril a s ním i pár buřtíků od soukromého řezníka (mňam) a masíčko naložené v bylinkové marinádě (mňam mňam), k tomu asi půl tuny čerstvé zeleniny a křupavý chlebíček (mňam mňam mňam). A už jsme zase u toho jídla...
Děti samozřejmě nevydržely sedět, běhaly po zahradě a snášely mi do klína hromady překrásných sedmikrásek... v dědečkově sklenici od piva se vyjímaly opravdu nádherně!
A tohle je další maminčin pěstitelský majstrštyk: velikonoční kaktus. Kvete nepřetržitě už od velikonoc a vzhledem k počtu ještě nerozvitých poupat to vypadá, že pokvete až do Mikuláše. Jo, komu čest, tomu čest, mami!
Víkend se opravdu moc vydařil... už teď se těším, až se syn vrátí ze školy v přírodě a vyrazíme k našim zas... samozřejmě opět v nezbytném doprovodu fotografického aparátu, abych mohla nalovit zase nějaké príma snímečky!
KRÁSNÝ DEN VŠEM!
MOJE MILÉ VIRTUÁLNÍ PŘÍTELKY... VŠEM MNOHOKRÁT DĚKUJEME ZA MILÁ PŘÁNÍ KE VŠEM NAŠIM NAROZENINÁM :o) A ZA KRÁSNÉ KOMENTÁŘE... MOC MĚ TĚŠÍ, ŽE SI KE MĚ NACHÁZÍ CESTU STÁLE VÍC A VÍC SPŘÍZNĚNÝCH DUŠÍ... DĚKUJU ZA TO, ŽE JSTE A ŽE JSTE MĚ MEZI SEBE PŘIJALY... HEZKÝ VEČER!!!
