13. května 2012

Zmrzlíci


Sobotní ránko se zrovna dvakrát nevyznamenalo: s bídou pět stupňů nad nulou a déšť, který se sotva dal považovat za svěží jarní. Nebe zatažené nefalšovaným olovem, bez minimálního náznaku možného protrhání se. Pankrác nezklamal.






A to měl syn naplánovaný třídní výlet s paní učitelkou, která je učila do první do čtvrté třídy a chtěla zase všechny jednou vidět. A vzít je do Muzea alchymie na Staroměstském náměsí a do Muzea čokolády v Celetné. Ale děti jsou rození optimisté, jak se na něco těší, tak jim jejich nadšení hned tak něco nezkazí.

Jako našemu staršímu: neváhal si hned po ránu vyběhnout do sámošky pro čerstvou bagetku, prý "aby byla křupavá, tu gumovou ze včerejška si usuš na strouhanku". No tak jo.

To ovšem netušil, že mamka se dívá. A vidí. A fotí.


Co by chodil po asfaltové cestě, která vede sotva pět metrů vedle, když to může vzít báječně zablácenou zkratkou ve křoví. Že jo. Člověk by ve skoro třinácti letech předpokládal jakousi přítomnost zdravého úsudku. Ale asi opravdu jen předpokládal...

S očima v sloup a myslíc si cosi o praštěném puberťákovi jsem mu odešla dodělat dáreček pro paní učitelku, který sám vybral z té hromady mých návodů a vzorů: jarní děrovanou čepičku s modrými a fialovými korálky.


Ještě jsem přidala tyrkysové srdíčko, protože paní učitelka prý miluje modrou, a dáreček jsme hezky zabalili.


Jak jsem se pak zpětně dozvěděla, čepička sedla i bez měření bezvadně (což mě velmi potěšilo, protože háčkovat čepičku pro někoho jen tak "z voleje" je vždycky trošku vošajstlich. To jistě sami znáte... A srdíčko se moc líbilo. To mě taky moc potěšilo. Vždycky mě potěší, když můj dárek někomu udělá radost. A já moc ráda vyrábím a dávám vlastnoručně vyrobené dárečky. Manžel se mi občas řehoní, že jsem v tom pořád jako malé dítě, které s vyplazeným jazýčkem vyrobí mamince náhrdelník z navlečených těstovin ve tvaru hvězdičky (pamatujete se na ně?) a nese je z výrazem brusiče diamantů, kterému se právě povedl majstrštyk, podarovat. Tohle ale myslím máme my tvořilky v sobě asi všechny...


Jedním z mála světlých okamžiků toho deštivého rána (když nepočítám to, že jsme spali skoro do půl osmé, ač naše ranní ptáče vstává i o víkendech stejně jako ve všední den, tj. v šest, občas i v půl) byl krásně kvetoucí šnytlík na našem mini balkonku. Zasela jsem ho asi před deseti lety a on se zatím nedal umořit ani vedrem (máme balkon na jih, takže v létě, když se to pořádně rozehřeje, není tam neobvyklých ani padesát stupňů, fuj), ani mrazem. Zato vedle stojící listopádka tu letošní zimu nezimu odskákala, chudinka: mám jí na balkoně už asi šest let, v létě zalévám denně, krásně se zelená, v zimě na ní hodím lopatku dvě sněhu, co nám na balkon napadá. Letos se zelenala až do února, než uhodily holomrazy. Ty už bohužel neustála. Stále jí zalévám a stále čekám, že to holka ještě rozchodí... ale čím víc se zelenají okolní rostlinky, tím míň věřím, že se zazelená taky. Ten jediný lísteček, který přece jen vyrazil, udolalo čtvrteční vedro a teploty skoro 35°C. Tak asi budu muset v září pro novou...


Nevlídné počasí si ovšem žádalo kaloricky hodnotnou a výživnou snídani: v mém případě pořádný hrnek Cara a k tomu nemenší kousek čerstvého cheesecake, který jsme spáchali už v pátek. Je nepečený, s bílou Milkou a dost dobrý.

A protože se mezi vámi určitě najde pár labužníků, co by ho rádi ochutnali, tady je jednoduchý recept:
  • 2 velké (rodinné) Lučiny
  • 2 zakysané smetany (pěkně plnotučné!)
  • 2 tabulky bílé Milky
  • šťáva z limetky, trošku limetkového sirupu (použila jsem Jupí limetkovo-citronový, ale jen trošku, je dost sladký) - obojí podle chuti
  • 1 sáček čiré želatiny v prášku
  • 1 balení sušenek Esíčka (vyzkoušela jsem spoustu různých sušenek, ale nejraději máme Esíčka; ta směs máslových a kakaových sušenek chutná v cheesecake výborně)
  • 100-150 g másla
  • kulatá rozevírací forma
Sušenky nadrtíme v mixeru na maličké kousky, téměř do sypka. Rozpustíme máslo, necháme mírně ochladnout a v misce pořádně promícháme s nadrcenými sušenkami.

Troškou másla vymažene formu, na dno vysypeme sušenky s máslem a pořádně umačkáme. Dbáme na to, aby byly sušenky dobře umačkané hlavně po obvodu formy, aby nám případně neutekla sýrová náplň. Zapečeme 15 minut při cca 200°C (samozřejmě respektujte zkušenosti s vlastní troubou). Necháme vychladnout.

Ve vodní lázni rozpustíme čokoládu, můžeme přidat i krapet mléka, aby se lépe rozpouštěla. Ve velké míse smícháme obě Lučiny, obě kysané smetany, rozpuštěnou čokoládu, šťávu z limetek, limetkový sirup a čirou želatinu. Podle chuti můžete ještě dosladit nebo naopak ještě přidat limetkovou šťávu. Metlou vyšleháme, aby se všechno pěkně spojilo. Hmotu vyklopíme na vychladlý korpus, rozetřeme a uhladíme.

Necháme minimálně čtyři hodiny chladit v ledničce.

Je to obrovská mňamka, určitě si pochutnáte jako my. Zbývají nám z něho v ledničce už asi jen tři kousky, a to ještě nedojel z chalupy manža, aby taky ochutnal...


Po vydatné snídani jsme s malou princeznou vyprovodily bráchu na půl cesty ke škole, kde měl sraz, vyřídily si nějaké pochůzky a nákupy, a pak jsme si doma hrály. Tedy spíš malá si hrála, já se pokusila pokračovat v háčkování retro deky pro manžu. Trošku je mu líto, že děti už mají každou tu svou. A on chudáček nic a musí si potupně půjčovat ty jejich. Tak mám někdy pocit, jestli ty děti nemám spíš tři...


Vykutala jsem různé zbytky Lady Luxus a já nevím, čeho všeho ještě, co bylo přibližně stejně silné. Háčkuju jí háčkem č. 5, tak to celkem rychle přibývá. Tak se jí možná ještě letos dočká...


Zatímco jsem se prala s háčkem, maličká prohlásila "Tě osponečkuju, jo?" Povídám "Jo", aniž bych nějak extra poslouchala, k čemuže to vlastně dávám souhlas. No, dopadlo to takhle. Čarovala mi za zády se sponečkami sotva pět minut a mě pak trvalo dobrých dvacet, než jsem to z vlasů všechno vymotala. Dobře mi tak. Příště budu poslouchat, cože mi to ty děti vlastně říkají.


Tak tuhle hromadu jsem si z vlasů vymotala, ale mám podezření, že to stejně ještě nebylo všechno. Ale jinak byla princeznička v podstatě hodná. Uzmula kytici papírových růží, které mi manža vystřílel na Matějské, všelijak s ní pózovala a nutila mě, abych jí fotila.



Koukaly jsme na pohádky, daly si oběd, pak kafíčko a další porci cheesecake (já to kafíčko, cheesecake mi sežrala princeznička), a čekali na bráchu. Dorazil okolo čtvrté, nadšený zážitky a vybavený obrovským megabonbonem, který si koupil v Muzeu čokolády. Až do večera se pak oba hádali, číže ten cukrový nesmysl vlastně je a kdože bude oprávněn ho sníst, případně se dělit či nedělit. Jestli toho nenechají, tak jim ho seberu, rozpustím a spláchnu. Zatím toho nenechali, dala jsem jim ještě jeden den.


Nebe bylo naštěstí moudřejší než ti dva hašteřilové. Pozdě odpoledne se mraky začaly trhat, bouřkové pomalu odplouvaly na západ obšťastnit taky někoho jiného a vykouklo sluníčko. Ale zima je pořád. No, co bychom taky od těch tří zmrzlých chtěli, že...

KRÁSNOU NEDĚLI!

4 komentáře:

  1. Leni, nádherný příspěvek. Receptík na cheesecake mám uložený a myslím, že brzy vyzkouším. Dnes mám v troubě rychlovku . šátečky z listového těsta s marmeládou. Pohodové odpoledne přeji ... Věra

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Leni, nedivím se, že srdíčko a čepička udělaly radost, obě je moooc hezké. Na srdíčko se taky chystám, už jsem u Tebe studovala návod, ale připadá mi to hrozně složitý. Teda aspoň na první mrk. :) Ten Tvůj dezert vypadá lákavě, to budu muset vyzkoušet. Princezničce to s růžičkami sluší.
    Prímový den pod sluncem a pohodový start do nového pracovního týdne,
    J.=)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný příspěvek. Sponky mi dávaly holky do vlasů, když byly malé.

    OdpovědětVymazat
  4. Leni krásný blog,už tě mám ve sledovaných a těším se k tobě na návštěvy:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za všechny vaše milé komentáře :o) jsem ráda, že jste se u mě zastavili... A pro anonymní komentující - podepisujte se prosím, případně na sebe vložte i odkaz (pokud se známe z FB nebo MMB), jinak nemám tuchu, kdo mi to vlastně tak pěkně píše :o)!