11. června 2012

Podolské vetešnictví


Po roce 1990 se s nimi roztrhl pytel. Konečně se mohli lidé legálně zbavit hromad zděděného či nasbíraného harampádí, udělat s ním radost někomu jinému a nebát se, že dostanou od vládnoucí moci řádně za uši.

Jejich kouzlo jsem objevila asi v roce 1995, kdy jsem se stala členem skupiny středověkých řemesel a spolu se skupinou historického šermu jsme začali objíždět města, hrady, zámky a jiná zajímavá místa naší republiky a v rámci různých slavností je doprovázeli historickým programem. V takové skupině je v podstatě nemyslitelné, abyste svoje propriety vozili v krosně nebo nedej bůh plastovém kufru. Naopak pěkně postaru, v dřevěném kufru minimálně sto let starém, nebo pořádné masívní truhle, taktéž aspoň z minulého století. A kde jinde takové věci nakoupit a neutratit najednou celý svůj měsíční plat, než ve vetešáčcích...

Mým nejoblíbenějším se stalo Vetešnictví v Ostrovní ulici v Praze 2. Bylo schované v rohovém domě v suterénu. Každá věc měla svůj příběh, každou věc někdo vlastnil a používal... žádné nové krámy, koupené na polských tržnicích, ale poctivá, ručně vyrobená veteš všeho druhu... jak by řekl klasik, koupit se tam dalo vše od skoby do zdi, přes šicí stroj až po lokomotivu (z lokomotivy tam měl pan majitel lucerny, staré kožené sedačky v dřevěném rámu a spousty jiných věcí!). Koupila jsem si tam nádhernou dřevěnou truhličku na historické kostýmy, malý kufřík na dřevěné jídelní náčiní (žádný plech nebo nedej bůh porculán, pěkně po středověku - dřevěná miska a lžíce) a spoustu jiného drobného harampádí, které dnes zdobí chaloupku mých rodičů.

Bohužel po pár letech celkem úspěšného provozu tento ráj milců starých časů převálcovala nějaká moderní nálevna, která je tam s menšími obměnami dodnes.

Zaplakala jsem a začala hledat důstojného nástupce. No, bylo to krušné... vetešáků spousta, ale takový jako v Ostrovní žádný... buď se to jen Vetešnictví jmenovalo, ale uvnitř to byly regulérní starožitosti, předražené a mnohdy velmi špatně časově identifikovatelné, takže klidně mohly pocházet klidně i z těch polských tržnic... anebo to byl takový fujtaj, že už z venku to řvalo "Nelez sem, chytíš tu minimálně vši!".

Tak jsem to vzdala. Narodil se nám syn a s manžou jsme s historií skončili. Ale po vetešáčku v Ostrovní se mi stýskat nepřestalo. A taktéž jsem nepřestala hledat jeho ctihodného nástupce.


A štěstí se na mě usmálo... stranou mých obvyklých "obchodních" tras jsem ho našla... děkuji za to lékařce svých dětí, která se nám přestěhovala z Budějovické do Podolí... a tam je... přímo naproti její ordinaci... Podolské vetešnictví.


Založeno bylo v roce 1999, proto jsem ho nemohla objevit v dobách svého největšího vetešnického hladu. Ale stálo za to si počkat. Není tak veliké a ušmudlané jako vetešáček v Ostrovní, ale má na chlup stejnou atmosféru a jsou v něm nádherné věci! A to mi šlo... o tu atmosféru, která na vás dýchne z každého vystaveného kusu... z jeho majitele... ze zdí domu, ve kterém sídlí. 


 Ač jsem měla možnost se v něm porozhlédnout jen krátce, neb v zádech jsem měla velmi netrpělivé čtyřleté dítě, jehož šverkování začalo nabírat sílu orkánu, musím říct, že jsem byla chycena za srdce.



Už se těším, až o prázdninách věnuju děti na pár dní babičce a pojedu se tam kochnout a zalovit si single. 


Takže kdybyste někdy měli cestu do pražského Podolí, koukněte kousek před Podolskou vodárnou do Podolské ulice vpravo... nemůžete to minout.

KRÁSNÉ VETEŠENÍ!



Bohužel jsem s sebou neměla foťák, tak jsem použila fotky, které jsem našla na internetu. Snad se na mě jejich zhotovitel nebude hněvat... děkuji!


6 komentářů:

  1. To je lákadlo!!! Mít to za rohem, tak tak hned utíkám, miluju tyhle obchůdky... já si snad udělám výlet ;-) Díky Leni, za inspiraci!

    OdpovědětVymazat
  2. Leni, vypadá to krásně tam by se mi líbilo. Taky jsem staromilec a stýská se mi po takových obchodech už mne nabaví ty nekonečné haldy oblečení, které se tváří jako značkové a, když už jsou značkové tak za nehoráznou cenu. Obchody z nábytkem, který je tak lehký, že ho člověk odkopne nohou......Mám ráda věci na, kterých se lidská ruka podespsala i třeba svou jemnou nedokonalostí. Je pravda, že k tomuto stavu musí člověk dozrát a dospět. Ne vždy jsem takhle smýšlela. Leničko, měj se krásně a pá. Lea

    OdpovědětVymazat
  3. Leni, ty si úžasná, moc děkuji za typ! Docela často jezdím nedaleko od tohohle místa snů...
    Moc zdravím, Helena

    OdpovědětVymazat
  4. No to je krása tam by se krásně kochalo a šmejdilo :o) Martina

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Leni, tak myslím, že půjdu s Tebou. Takové krámky mám taky ráda. Naštěstí ve městě jeden maličký máme. :)
    Jinak, nakukuju sem dost často, ale z mého pracovního noťásku mi nejdou vkládat komentáře. Tak se jenom kochám. Večer doma už většinou nemám sílu něco psát.
    Leni, držím Vám pěsti, ať s malou princezničkou všechno dobře dopadne.
    Přidávám dešťové pozdravy z domku pod vrtulí,
    J.=)

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za všechny vaše milé komentáře :o) jsem ráda, že jste se u mě zastavili... A pro anonymní komentující - podepisujte se prosím, případně na sebe vložte i odkaz (pokud se známe z FB nebo MMB), jinak nemám tuchu, kdo mi to vlastně tak pěkně píše :o)!