Sen noci svatojánské

Alban Heruin... Litha... Midsummer... Letní slunovrat... 


Nejdelší den a nejkratší noc... noc plná magie, kouzel a starověkých pověstí...


Noc, která není skutečnou nocí, neb slunce je pouze mělce za obzorem...

Příroda projevuje svou magickou moc, je na vrcholu své plnosti a hojnosti... země se rozestupuje a vydává své poklady... bylinky tuto noc sebrané mají kouzelné účinky...

Noc plná ohňů, které slaví bohyni Matku a vrcholící Slunce... 

Ožívají tajemné síly... čerti a čarodějnice stráží květ zlatého kapradí... bludičky lákají lidi do bažin... víly tančí na mýtinách... 

Tajuplná noc, kdy se může zjevit i budoucnost... 

Původně keltský nebo keltsko-germánský svátek nejdelšího dne a nejkratší noci v roce (21.6.) byl po příchodu křesťanství poněkud násilně změněn v dnes známější předvečer svátku sv. Jana Křtitele nebo-li Svatojánskou noc (ze 23. na 24.6.).


V tuto dobu se slunce dostane nejvíce na sever, tedy na obratník Raka, a začne opět couvat směrem k rovníku. Den, který se do slunovratu prodlužoval, se zkracuje.

Keltové v den letního slunovratu vzdávali hold Matce Zemi a přírodě, kterou brali jako nedílnou součást sama sebe. Manželství tento den uzavřená nazývali "čarodějnická"; aby manželství bylo šťastné a trvalé, novomanželé přeskakovali koště, které pak spálili. Keltové si zdobili hlavy květinami a bylinami a tančili okolo ohňů. Snažili se tak naklonit si přízeň svých přírodních bohů a vzdát hold Zemi, která je zrodila a živí.


S nocí sv. Jána se váže mnoho tradic, pověstí a bájí: např. ta o kvetoucím zlatém kapradí. Komu se podaří získat jeho květ (což je velmi komplikované, protože kapradí je rostlina tajnosnubná a nekvete, pouze snad o této magické noci, a také technika sběru květu má svá pevná pravidla, nestačí pouze škubnout a jít), má na zbytek života vystaráno: je neviditelný, rozumí řeči zvířat, rostlin a stromů, má ve všem štěstí a nakonec objeví i ten poklad, ukrytý v zemi nebo ve skále, které mu pomůže otevřít právě onen převzácný květ. Když ho však najde, má si vzít jenom tolik, kolik unese, protože jinak je jeho osud neblahý.

K této oslavě slunce příznačně patří také oslavy ohňů: oheň, jak známo, pálí a zahání vše nečisté. Mělo se za to, že pokud se díváte dostatečně dlouho do ohně (resp. tak dlouho, jak to vydržíte), nebude vás po celý následující rok bolet hlava ani oči. Přes oheň se také více či méně úspěšně skákalo: úspěšný skokan prý měl nejen zaručeno stálé zdraví, ale podle výšky jeho skoku se prý také poznalo, jak vysoký bude tento rok len na jeho polích. Oheň také plašil draky, kteří „k chlípnosti pro slunečnou horkosť vzbuzeni jsouce a v povětří létajíce, do studnic semeno a jed pouštěli, odkudž voda nákazu brala...“ 

O této noci měly velkou pohotovost babky kořenářky. Bylinky tuto noc sebrané měly kouzelnou moc, žádný lektvar se bez nic nemohl obejít. Největší čarodějná moc se přisuzovala kapradí a černobýlu. Černobýl měl fungovat proti obludám, neštěstím a nemocem. Sbíralo se také tzv. devatero kvítí (jejich složení se podle krajů mění), které na noc pod polštář dáno, pomáhalo mladé nezadané dívce ve snu zjevovat případného ženicha. Aby se sen stal skutečností, musela dívka hodit věneček druhý den ráno do tekoucí vody a podle toho, jak se věneček po vodě pohyboval, mohla hádat, zda bude ženich místní nebo přespolní.

V tuto noc prý se také vyskytuje nejvíce svatojanských mušek. Svatojánských mušek je sice čím dál méně, ale zkuste, jestli se vám osvědčí alespoň jedna z červnových pranostik: „Když svatojánská muška pěkně se leskne a svítí, bude počasí pěkné a může se do přírody na tanec jíti. Není-li však do Jána viděti, budeme v chladnu a dešti doma seděti...“

Osobně mám tyto prastaré svátky a k nim patřící zvyky moc ráda. Nedávají nám zapomenout na to, odkud jsme vzešli a co jsme na té cestě prožili.

Zapálíme si večer pár svíček a budeme si s dětmi povídat o všech těch čarovných stvořeních, o magii přírody a o pověstech, které je odpradávna provázejí.

KRÁSNOU MAGICKOU NOC!

Vaše