Zadními vrátky jsme tedy nešli, to by nám asi neprošlo, ale hezky hlavní branou, kde jsme hned u pokladny dostali ťafku: jednodenní rodinné vstupné (2 dospělí + 2 děti do 15-ti let) šest stovek! Plesk mezi voči... zafrkala jsem jako kůň, ale pak jsem si řekla, no budiž, dostane to zahrada a aspoň je na ní to vysoké vstupné vidět. Všude se buduje něco nového, nádherně opravili Gočárovy domky, které dřív vypadaly, že skončí v té stráni, nad kterou stojí, staví se nový obrovský sloninec a hrošinec s prosklenými bazény (na ty se obzvlášť těším), zázemí pro návštěvníky se dost zlepšilo, tak co...
A jelikož byl den na výlet tak akorát, teploty okolo 22°C, pro valnou většinu zvířátek ideální teplota, předvedla se nám zvířena ve vší své parádě.
Některá jsme léta nezahlédli nebo je viděli na vlastní oko vůbec poprvé.
Naše první cesta vede vždycky hned za vchodem doprava do kopečka, skrz Indonéskou džungli k ledním medvědům. Měli jsme štěstí, nebylo vedro, tak tři méďové řádili v bazénu jak děla. Zvlášť jeden labužník: u dna jel až ke sklu, vypustil bubliny z nosu, vynořil se, chvíli postál na zadních a pak sebou pleskl na záda do vody, odrazil se od skla a volným splývákem zase zpátky. Tam po zádech pod vodu a opět po dně až ke sklu, pořád dokolečka dokola. Skupinka Japonců se hýkavě rozplývala a jejich kamery a foťáci vrčely a cvakaly jak o závod.
Medojed jménem Čert přibíhal na zavolání a pořád se otáčel k okénku svého domečku, kde mu ošetřovatelka připravovala sváču. Naprosto přesně věděl, co bude následovat: bašta!
Dokonce jsme zahlédli i nosály, jinak poměrně plachá zvířátka. Dneska prostě bylo jejich počasí...
Nejvíc mě dostala tahle lama; lážo, plážo pohodička, sváču už dostala, nacpala si břuch a teď mě dejte všichni svátek, zažívám!
Velký výběh u Afrického domu je už krásně zaplněný, žirafy si konečně zvykly a naučily se procházet úzkým koridorem pod můstky pro návštěvníky (kdysi jim to dělalo obrovské psychické problémy, jak před sebou uviděly můstek, stop, konečná a zpátky; občas to v tom úzkém prostoru byla docela skrumáž).
Pštros, který se mezi nimi procházel, jim sahal sotva po břicha.
Žirafí oči s řasami jak kartáče jsou ty nejkrásnější na světě...
U žiraf mají svůj minivýběh surikatky. Jsou to ti největší komici na světě; neustále v pohybu, válí se po sobě, koušou se, zastaví se vždy jen na několik vteřin, aby zkontrolovali okolí, a pak zase do sebe. Fotky mluví za vše...
Vedle běsnících malých zubatek se ovšem se svého stoického klidu ani omylem nenechala vytrhnout tahle dvě nádherná prasátka štětkouna afrického. Co do velikosti se s ní náš divočáček nemůže ani měřit, je to proti těmhle dvěma tankům dočista drobeček...
Naproti Africkému domu vyrůstá nový hrošinec i sloninec...
Ten už je zčásti hotový a tak se nám do Prahy zase vrátili holky Donna a Tonya. Dostanete se k nim v novém výběhu podstatně blíž, až si na ně můžete téměř sáhnout! Což se ovšem nedopouručuje, aby si vaší hlavu nespletli s chutnou hlávkou zelí...
Dokonce jsme měli možnost pozorovat i usuriho (tygra usurijského, který má svou domovinu převážně na Sibiři), který na sváču akorát čekal, takže byl krapet nervózní a přešlapoval v koutku u svého domečku, ze kterého se ozývaly nezaměnitelné zvuky příprav tygří príma bašty.
Tenhle nádherný paroháč se nenechal vyvést z míry ani uhýkanou skupinou japonských návštěvníků, kteří mu ve snaze ho rozpohybovat a ukořistit co nejadrenalinovější foto málem vlezli na záda...
Hádanka: je to živé nebo ne? Co myslíte? No, já si pár vteřin jistá vůbec nebyla. Tenhle "ptáček" na mě jukl z rákosí ve dva roky starém nebo spíš novém pavilonu Ptačí mokřady. Chvíli jsem si myslela, že jsem ve filmu Cesta do pravěku a že je tohle stvoření jen dílem šikovných ručiček výtvarníků.
A houby: je živý a je prostě úžasný! Jmenuje se člunozobec africký a dovede i létat! Nám se to pokusil předvést, ale vzhledem k rozpětí jeho křídel a k velikosti voliéry toho mnoho nepředvedl: sotva se vznesl, už sebou praštil do střechy voliéry a křáp zase na zem.
No jo, bezoárky nebo-li kozy bezoárové; klídek a pohoda jako vždycky. Tenhle kozel shlíží na návštěvníky shovívavě ze své vyvýšené pozice, ale nedej bůh, že se mu pokusíte strčit prsty skrz plot. V tu ránu je u něj a jak nejste rychlejší, máte po nich. Kouše jak blázen!
A tady je krásný tygr sumaterský: měl zrovna světlou chvilku a hrál si jako kotě!
Tak tuhle kočičku jsem viděla pravděpodobné poprvé a naposled. Je hodně plachá a z křoví ve výběhu vychází minimálně. Měli jsme štěstí, že měla hlad a šla si pro nášup, jinak jsme ostrouhali.
A gepardi, no to jsou prostě fantastické kočičky. Doma bych to mít nechtěla, možná tak koťátka do dvou měsíců věku, ale takhle v pěkném a dobře vymyšleném výběhu, kde se můžou krásně ukázat, nemají chybu. Do pražské ZOO chodíme skoro každým rokem přes deset let, ale tyhle dva krasavce jsme zahlédli letos poprvé.
"Maminko, maminko, já do toho domečku nejdu, nahoře je ňáká veliká kočička, a já vím, že když tam půjdu, tak ona na mě určitě skočí a sežere mě! Maminko, tatínku, já tam nejduuuuu!!!!!"
Tak takhle nějak kvíkala naše maličká princeznička, když jsme přišli k pavilonu divokých koček. Upřímně, na chvilku mi taky zatrnulo...
Krásná kočka rybářská... skoro na dosah, jen pohladit...
... ještěže za sklem, myslím, že to pohlazení bychom asi nerozchodili...
A hodíme to figury - blesk!
Tahle kočička nám dávala velmi jasně najevo, kde je v potravním řetězci naše místo...
Největší miláček zahrady - pětiletý gorilí sameček Tatu s náhradní maminkou babičkou Kambou.
Bohužel jsme Tatunka viděli naposledy; jeho největší záliba, houpání a dovádění v lanech, se mu stala v pátek 27.7.12 osudnou: při hře se nešťastnou náhodou na jednom z lan oběsil. Jedna z chovatelek našla v devět hodin ráno gorilku Kambu, jak drží Tatua zavěšeného na laně. Okamžitě zavolala ostatní chovatele a veterináře. Gorilímu samečkovi už však nebylo pomoci. Kambu od něj celé dopoledne nemohli odtrhnout, odmítala svého milovaného Tatua opustit.
I o tom je ale život a Tatutova svíčka života už prostě dohořela. Ale za tu krátkou dobu, kterou měl na tomto světě vyměřenou, nás dovedl neuvěřitelně potěšit a pobavit. Nikdy nezapomenu na jeho válení sudů s rozeběhem z kopce ve výběhu.
Odpočívej v pokoji, maličký, nikdy na Tebe nezapomeneme.
I o tom je ale život a Tatutova svíčka života už prostě dohořela. Ale za tu krátkou dobu, kterou měl na tomto světě vyměřenou, nás dovedl neuvěřitelně potěšit a pobavit. Nikdy nezapomenu na jeho válení sudů s rozeběhem z kopce ve výběhu.
Odpočívej v pokoji, maličký, nikdy na Tebe nezapomeneme.
Jeden z metuzalémů: želva sloní. Neuvěřitelný tvor, vpravdě dinosaurus. Takový maličký obrněný transportér.
Jedno z mnoha letošních mláďátek - kotul veverovitý.
A nejžádanější atrakce - jízda na ponících. Jen co jsme vlezli do zahrady, už to začalo: "Mamí, já chci na koníky! Kdy už půjdem na koníky? Já se chci na nich svézt! Už půjdem na koníky?"
Dětská ZOO je pravdě bohulibý počin pražské zoologické zahrady: děti tady vidí v podstatě všechny běžné druhy domácích zvířat, počínaje holuby, slepicemi a kohouty...
... přes nutrie...
... domácí prasátko (mimochodem velmi přítulné, přiběhlo na zamlaskání a drbat by se nechalo do večera)...
... krásné hnědé kozy, ke kterým smí děti vlézt i do výběhu (doporučuji sundat kšiltovky a kloboučky, řetízky, náramky a podobně, kozy si nevybírají, co zdlábnou)...
....až po párek kraviček i s telátkem (to nám zdrhlo ze záběru na zelenou travičku venku).
Jen škoda, přeškoda, že se spustil lijavec, který trval několik desítek minut...
Ošetřovatelé jsou na vrtochy počasí zvyklí a tak jen zalezou pod nejbližší stříšku a stoicky čekají, až to zase přejde.
Nakonec už nás čekání přestalo bavit, vytáhli jsme pláštěnky a deštník a prchali na bus. Docela mě to mrzelo, chtěla jsem ještě vidět gaviály, tučňáky a podívat se na cvičení lachtanů, ale v tom slejváku se to fakt nedalo.
No, tak snad zas napřesrok!
KRÁSNÝ PŘELOM PRÁZDNIN!
Vaše
