Nedávno jsem v jednom časopise četla teskný příspěvek na téma září:
"ZÁŘÍ je velký klam babího léta. Lež soukaná z hebkých nitek malých cestovatelů, toužících poznat netušené dálky. Je to poslední naděje chladnoucího slunce, chytající se zoufale každé krůpěje rosy, zavěšené v křehkých sítích napnutých mezi stromy. Září je faleš prvních jásavých barev stromů, zvěstujících příchod skutečného podzimu.
I ta poslední naděje na hřejivý zítřek však pozvolna pohasíná. Poslední den falešného léta odchází do nenávratna a slunce svůj boj pro tento rok vzdává. A jako umíráček končící době hojnosti zaduní náhle nad horskými pasekami, chvějícími se překvapeně pod bičem prvních ranních mrazíků, majestátní hlas jeleního namlouvání. To skutečný král našich lesů dává do svého zpěvu vše - lásku k životu i žal nad koncem lepších dnů."
Z těch řádků na mě padla docela deprese.
Já tak září totiž nevidím.
Pro mě je to po květnu druhý nejkrásnější měsíc v roce. Zemitě barevný a plný hojnosti.
Pro mě je to měsíc příležitostí.
Příležitostí se ohlédnout za tím, co se letos nového událo a urodilo.
Příležitostí naposled prohnat bublifuk a sledovat let bublin až do nebe.¨
Příležitostí sledovat poslední pokusy naší mírně exotické květeny nás potěšit a vydolovat ve slábnoucích paprscích slunce ze sebe ještě nějaký ten poslední kvítek, než naposledy zívne a dá si až do jara šlofíka.
Příležitostí naposledy sledovat tvory, kteří za pár týdnů, možná i dnů zalezou do svých skrýší, aby je ochránily před slotou, nepohodou a mrazem.
Příležitostí pozorovat neopakovatelné západy slunce, jaké umí jen září. A v noci se při ze setrvačnosti otevřeném okně choulit i pod péřovou duchnou zimou, protože noci už jsou vážně chladné a rána straší prvními mrazíky.
A v neposlední řadě příležitostí popustit uzdu svojí fantazii, zaběhnout do obchodu a přitáhnout nová, hřejivá klubíčka, něco nového vymyslet a vytvořit.
Takže se můžete vbrzku těšit na nový návod na něco šik hřejivého, právě tak akorát pro nadcházející chladné dny.
Krásný poslední prázdninový den!
Vaše