12. srpna 2012

VZHŮRU NA KŮŇ!


Nedaleko chalupy manžovy rodiny vyrostly ve starém statku stáje s jízdárnou a okolo nové ohrady pro koně, ve kterých se za pro ně příznivého počasí stále nějací pasou. To je ovšem velké lákadlo pro místní a hlavně pro děti.


Pokud jde o naší malou, mohla by u ohrad bydlet. Koníci se stali její velkou vášní, takže v podstatě každá procházka vede okolo nich.


Nikdy neodolá a musí jim urvat aspoň zelenou větvičku a pokusit se jim jí vnutit v naději, že si od ní trošku vezmou. Což je, kromě jízdy na nich, pochopitelně, odměna asi největší.


Jakoby ti obři věděli, že je to ještě mládě. Nikdy jí neublížili, vždycky jemně ohrnou pysky a svými obrovskými zuby, které by vám ucvakly prsty, jen by to fiklo, si od ní z ruky aspoň trošku nabízené laskominy vezmou.


Nechají se hladit, občas i šťouchnout do oka či strčit prst do nozdry, nikdy se výrazně neohradí. Jen kapánek frknou, aby si mládě uvědomilo, cože to provádí a že to není úplně ta pravá zábava podle jejich gusta.


Malá toho naštěstí nezneužívá a tak mezi nimi panuje úžasná symbióza.


Koně vystrkují hlavy z ohrad, nechávají se hladit a drbat a jemně přitom mhouří svoje nádherné oči s dlouhými brvami.


Občas malou  mírně očichají a zkontrolují, jestli se něco nezměnilo, případně, zda-li se u  ní neobjevila nějaká nová dobrota.


Není proto divu, že malá nevynechá jedinou příležitost se na konících a jejich různých "odrůdách" povozit.


Na pouti či v ZOO, v parném létě či třeskuté zimě, že i v rukavicích prstíky mrznou.

Trošku jí závidím, mě už tyhle miniatury dávno neunesou.

A s velkými koňmi vycházím dobře, pouze pokud jsme každý na své straně ohrady.

Vždycky, když malou pozoruju, jak si v poklidu drandí a vychutnává ten nejkrásnější pohled na svět z koňského hřbetu, vzpomenu si na svojí vskutku nezapomenutelnou koňskou zkušenost.

Před zhruba 15 lety můj tehdy ještě nemanža dostal dle mě zběsilý nápad a oslovil naší sousedku na chalupě, která vlastnila arabského koně, aby nás vzala do stájí, kde má araba ustájeného, a domluvila nám tam projížďku.

Jako totální elév jsem dostala tu nejpaličatější bestii, která mi to dala sežrat hned za první zatáčkou: prudce sklonila hlavu mezi přední běhy, čímž mě, zcela nepřipravené, vyškubla uzdu z rukou, a dala se do zběsilého běhu (zda to byl cval či klus, jsem v tom fofru nestihla rozeznat).

No, dopadlo to tak, jak to nutně dopadnout muselo: po pár metrech zběsilé jízdy jsem sebou výstavně flákla doprostřed lesní cesty, hlavou těsně minouc kořen vzrostlé borovice; v domnění, že jsem si minimálně přerazila pánev, jsem se z nabouraného boku překulila na ten nenabouraný, a tiše sténala s přáním umřít. 

Načež se přiřítil manža, kamarádka chytala po lese tu mizernou bestii, a ve snaze mi pomoct, sáhl mi na ten nabouraný bok. Zavyla jsem jak kanec v posledním tažení a manža v domnění, že mám přeraženou minimálně tu pánev, málem omdlel. Chvíli jsem se ještě válela v jehličí, při čemž ve mně vzrůstal vztek na tu mrchu čtvernohou.

Vyškrábala jsem se (doslova) na všechny čtyři, posléze na obě dvě zadní, a zjistíc, že jsem si nic nepřerazila, ba ani nezlomila (prý zázrak, bo jsem letěla vzduchem fakt vysoko a daleko), zařvala jsem "Přiveďte mi sem toho prevíta, já si ho poddám!". Manža to nehodlal riskovat a přivedl mi svého mírného koníka (fakt to bylo zlatíčko) a sedl na tu mojí bestii sám, aby ho ta opět v nejbližší zatáčce svrhla ze svého hřbetu stejně ponižujícím způsobem jako mě.

Od té doby jsem na kůň nesedla ani pod pohrůžkou trestem smrti. Ač se mi koňové líbí moc a fakt moc ráda bych to uměla, asi mi to prostě není zhůry dáno. Na mojí koňskou potupu mi zůstaly na pravém stehně jako památka silně popraskané žíly, které se rozlily do podkoží a už se nevstřebaly; prý se to dá odstranit jedině laserem, což bych si ovšem jako ryze kosmetickou záležitost musela sama draze cvaknout. A na to peču. Aspoň budu mít na vždy před očima připomínku na to, že ne všechny (nejen) koňské hřbety jsou pro mě a ne na všechny vrcholy nutno šplhat.

Doufám, že mojí maličkou nic podobného nepotká a bude se svými koňskými přáteli žít ve stejně blahosklonné toleranci, jako doposud.

KRÁSNÝ NEDĚLNÍ VEČER!

Vaše

11 komentářů:

  1. Ahoj Leni...opět jsem se při tvých slovech pobavila, umíš to vždy tak vtipně napsat, a že i když jsi musela mít bolest velikou, tak se usmívám...věř, že ne škodolibě. Tvoji malinkou pozdravuji, měj se krásně, pa pa ♥ Martina

    OdpovědětVymazat
  2. No, asi tak - dítě a kůň vypadá úžasně. tvůj fejetonek je velmi zábavný, i když věřím, že ty máš o zábavě docela jiné představy! Hlavně, že si přežila!
    Chtělo by to nějakého valáška klidného (třeba i trochu líného), araby nech jiným...
    Pa, Helena

    OdpovědětVymazat
  3. Nádherné fotečky a nádherný příspěvek-já jsem na koni seděla pouze jednou,nejdřív jsem měla strach,ale nakonec mě to okouzlilo!

    OdpovědětVymazat
  4. Leni, při čtení Tvých příspěvků se člověk musí pousmát! Opravdu příjemné počteníčko...Naše prostřední taky zbožňuje koně, a když to jde, už se k nim žene. Hezký večer! Adriana

    OdpovědětVymazat
  5. Leničko, koně jsou náš život. Anička se učí jezdit a vždy se těším na tu hodinu týdně kdy budu v jejich společnosti. Máš krásné fotky a kouzelnou berušku. Pá drahá Lea

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Lenka, kone obdivujem, ale mám pred nimi rešpekt. Ty si to ale krásne opísala a Tvoja dcérka mi pripadá, ako keby bola v rozprávke. Je krasnučká, ako princeznička.
    Emily

    OdpovědětVymazat
  7. Krásné počteníčko Leni- prosvětlila jsi mi svými slůvky dník ( i když to fest bolelo - fouky fouk :o) )
    Jj Někdy jsi na koni ty, jindy zas sedí kůň na hřbetě tobě :o)
    ( M. Satrapiová)
    Proto se držím od "kůň" dál..s respektem..a hipoterapii syna jsem prožívala drtíc šnuptychel a s úlevou, když ho sundali :o)
    Ale koňské koblížky pod rajčata- jóóó, to je jiná !! :o)
    Pa a krásný dník!!

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Leni--to jsi mě zase hezky rozesmála bolístku foukám ale ty to umíš tak perfektně barvitě popsat :o) máš skvělý písemný talent :o)))
    Na koni já ještě nikdy neseděla mám k nim respekt a trošičku strach. Martina

    OdpovědětVymazat
  9. Leni, hezké povídání, i když trochu bolavé. Ale malá vypadá na fotkách naprosto úžasně. Najít to správné slovo, které by vystihlo mé pocity, když se na fotky dívám ... no možná my rozumíš, co chci napsat. Prostě ona a koně ... Hezké dny přeji
    Věra

    OdpovědětVymazat
  10. Malá princeznička je ta tvoje beruška a ty vlásky... Posílám pozdravení

    OdpovědětVymazat
  11. Leni,na začiatku to bolo také krásne čítanie a potom šups, hotová humorestka. Máš strašne krásne dievčatko a je vidno, akú veľkú lásku prechováva ku koníkom.
    Pekný týždeň
    Jana

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za všechny vaše milé komentáře :o) jsem ráda, že jste se u mě zastavili... A pro anonymní komentující - podepisujte se prosím, případně na sebe vložte i odkaz (pokud se známe z FB nebo MMB), jinak nemám tuchu, kdo mi to vlastně tak pěkně píše :o)!